Jdi na obsah Jdi na menu
 


28. 3. 2015

knihy, nad kterými radno přemýšlet nejen kronikáři IV.

Vzpoura přichází

I AM WHAT I AM.“ To je poslední dar, který přináší marketing

světu, vrcholné stadium reklamní evoluce, vpředu, daleko

vpředu, před tím vším vybízením k jinakosti, k osobitosti

a k pití Pepsi. Bylo zapotřebí několika desetiletí konstruování

pojmů, aby vše dospělo – k čisté tautologii. JÁ = JÁ. On běží

na pohyblivém pásu před zrcadlem v tělocvičně. Ona se vrací

z práce za volantem svého Smartu. Potkají se?

JSEM TÍM, ČÍM JSEM.“ Mé tělo mi patří. Já jsem já,

a ty seš ty a za moc to nestojí. Masová personalizace. Individualizace

veškerých podmínek – života, práce, neštěstí. Rozptýlená

schizofrenie. Plíživá deprese. Atomizace na jemné

paranoické částečky. Hysterizace osobního kontaktu. Čím

víc chci být sám Sebou, tím větší pocit prázdnoty mám. Čím

víc se vyjadřuju, tím víc vysychám. Čím víc se honím, tím víc

jsem unavený. Držím se, držíš se, držíme se našeho Já jako

nudné přepážky. Stali jsme se zástupci sebe samých – tohoto

podivného obchodu, jsme garanty personalizace, která se

nakonec silně podobá amputaci. S více či méně skrývanou

neohrabaností to zvládáme, dokud nezbankrotujeme.

Zatím to zvládám. Hledání sebe sama, můj blog, můj bejvák,

poslední módní kravinky, partnerské a prasácké historky…

Tolik protéz je třeba k udržení Já! Kdyby se „společnost“

definitivně nestala čirou abstrakcí, označovala by soubor existenciálních

berliček, které jsou mi podstrkávány, abych se

mohl vléci ještě o kousek dál, soubor závislostí, s nimiž jsem

uzavřel smlouvu – za cenu své identity. Modelovým typem

občana budoucnosti je invalida. Je poměrně prozíravé, že

spolky, které ho využívají, pro něj v současnosti požadují „minimální

příjem“.

Všudypřítomný příkaz „být někým“ uchovává patologický

stav, který činí tuto společnost nevyhnutelnou. Příkaz být silným

vytváří slabost, díky níž se udržuje do té míry, až se zdá,

že vše má v sobě terapeutický rozměr, dokonce i práce a láska.

Všechna ta „jak se vede?“, která si během dne vyměňujme,

silně evokují společnost pacientů, kteří si navzájem měří

teplotu. Pospolitost je nyní tvořena tisíci malými útulky, tisíci

malými útočišti, kde je člověk v teple, kde je stále lépe než

v tuhém venkovním mrazu, kde panuje faleš, neboť vše slouží

pouze jako záminka pro zahřátí. Kde se nic nemůže přihodit,

protože jsme potají zaměstnáni společným drkotáním

zubů. Tato společnost bude brzy držet pohromadě pouze tíhnutím

svých sociálních atomů k zdánlivému uzdravení. Je to

elektrárna, která čerpá pohon z gigantické nádrže slz naplněné

vždy až po okraj.

I AM WHAT I AM.“ Ještě nikdy nevynalezl vládnoucí systém

tak nenápadné heslo. Udržování Já ve stavu polozchátralosti,

chronické poloochablosti je nejpřísněji střeženým tajemstvím

současného řádu věcí. Slabé, sklíčené, sebekritické,

virtuální Já je ze své podstaty nekonečně přizpůsobivým

subjektem, tak jak si ho produkce založená na inovaci, zrychleném

zastarávání technologií, ustavičném otřásání společenskými

normami a zobecněné flexibilitě žádá. Je zároveň

nejhltavějším konzumentem a paradoxně i nejproduktivnějším

, tím, které se s největší energií a dychtivostí vrhá na

jakýkoli projekt, jen aby se později navrátilo do svého původního

larválního stavu.

Takže „ČÍM JSEM“? Od dětství prostoupen proudem mléka,

vůní, příběhů, zvuků, zálib, říkadel, substancí, gest, myšlenek,

dojmů, pohledů, zpěvu a žrádla. Tím jsem? Ze všech

stran připoután k místům, utrpením, předkům, přátelům,

láskám, událostem, jazykům, vzpomínkám, ke všelijakým

věcem, které zjevně nejsou mnou. Všechno, co mě váže ke

světu, všechna pouta, která mě utvářejí, všechny síly, které

ve mně sídlí, netkají identitu, k jejímuž okázalému předvádění

jsem podněcován, ale existenci: jedinečnou, obecnou

a obyčejnou, živoucí, z níž se místy a občas vynořuje ona

bytost, která říká „já“. Náš pocit nesoudržnosti je pouhým

následkem této hloupé víry v trvalost Já a malého zájmu, který

věnujeme tomu, co nás utváří.

Pohled na mrakodrap v Šanghaji, jemuž vévodí nápis ”I AM

WHAT I AM“ v barvách Reeboku, působí závrať. Tuto smrtící

antinomii mezi Já a světem, jednotlivcem a kolektivem, mezi

připoutáním a svobodou sune Západ všude kupředu jako svého

oblíbeného trojského koně. Svoboda není gesto, jímž se

uvolňujeme z našich pout, nýbrž praktická schopnost s nimi

pracovat, pohybovat se v nich, vytvářet je nebo je přetrhávat.

Rodina existuje jako rodina, tj. jako peklo, pouze pro toho,

kdo se vzdal narušování jejích oslabujících mechanismů

nebo neví, co s nimi. Svoboda trhnout se byla vždy pouze přízrakem

svobody. Nelze se zbavit toho, co nás spoutává, aniž

bychom zároveň nepřišli o to, na co mohou naše síly působit.

Takže ”I AM WHAT I AM“ není obyčejnou lží, prostoduchou

reklamní kampaní, nýbrž je kampaní válečnou, výkřikem

války vedené proti všemu, co je mezi lidskými bytostmi,

proti všemu, co nerozlišeně proudí, všemu, co je k sobě neviditelně

poutá, všemu, co zabraňuje dokonalé zkáze, proti

všemu, co má zásluhu na tom, že existujeme a že se celý svět

nepodobá dálnici, zábavnímu parku nebo satelitnímu městu:

čiré nudě, nezaujaté a dokonale uspořádané, prázdnému,

mrazivému prostoru, jímž procházejí už pouze registrovaná

těla, motorizované molekuly a ideální zboží.

Francie by nebyla domovem anxiolytik, rájem antidepresiv,

Mekkou neurózy, kdyby nebyla zároveň mistrem Evropy

v hodinové produkci. Nemoc, únavu, depresi lze považovat

za individuální příznaky toho, z čeho je nutno se vyléčit.

Přispívají tedy k udržení stávajícího řádu, k mému poslušnému

nastavení se na debilní normy, modernizaci mých berliček.

Zakrývají třídění, které v nás probíhá, třídění mezi vítanými,

náležitými a produktivními sklony a mezi těmi, které

bude třeba laskavě oželet. „Člověk se musí umět změnit, víš?“

Ovšem má selhání, vezmu-li je jako fakt, mohou zároveň vést

k rozkladu hypotézy onoho Já. Stávají se tedy akty odporu

v probíhající válce. Stávají se revoltou a energetickým centrem

odporu proti všemu, co účelově přispívá k normalizaci

a amputaci naší osoby. Já není tím, co je u nás v krizovém

stavu, ale je onou formou, kterou se nám snaží vštípit.

Chtějí z nás učinit Já, která jsou řádně omezena a oddělena,

zařaditelná a počitatelná podle kvality, zkrátka kontrolovatelná,

zatímco my jsme tvory mezi jinými tvory, jedinečnými

mezi nám rovnými, živoucím tělem, které tká tělo světa. Inteligence

není, jak je nám od dětství stále opakováno, uměním

přizpůsobit se. Pokud je toto inteligence, pak je to inteligence

otroků. Naše nepřizpůsobení se a naše únava jsou

problémem pouze z pohledu toho, co si nás chce podmanit.

Označují spíše východisko, styčný bod dosud neznámého

spřeženectví. Rozevírají před námi krajinu sice poničenou,

ale nekonečně lépe sdílitelnou než všechny ty fantasmagorie,

které tato společnost o sobě šíří.

My ale nejsme sklíčení, my stávkujeme. Pro člověka,

který odmítá spravovat sebe sama, není „sklíčenost“ stav,

ale přechod, rozloučení, úkrok směrem od politiky. Od té

chvíle už není jiného smíru než prostřednictvím farmacie

a policie. Proto tato společnost beze všeho nutí svým hyperaktivním

dětem Ritalin, při každé příležitosti splétá opratě

závislosti na psychofarmakách a troufá si již od tří let zjišťovat

poruchy chování“. Protože hypotéza onoho Já všude

praská ve švech.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář