Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. 2. 2012

Orální historie – skripta, tipy pro tazatele

orální historie – skripta, tipy pro tazatele 

 

 

 

Tipy pro tazatele

 


 

  1.  

    Interview není dialog. Smyslem interview je získat narátorův příběh. Omezte své poznámky na zdvořilý úvod, jímž prolomíte led, a potom krátkými otázkami usměřujte narátora. Skutečně není třeba, abyste líčili detaily cesty Vaší zesnulé babičky v zastřešeném voze napříč Kalifornií, abyste narátora „navedli“, aby vyprávěl o kalifornské cestě svého dědečka. „Váš dědeček přijel do Kalifornie kolem Hornu. Co Vám o té cestě vyprávěl?“

 


 

  1.  

    Otázky pokládejte tak, aby odpověď nebyla pouze „ano“ či „ne“. Začněte s „proč, jak, kde, jaký...“. Namísto „Byl pan M. dobrým šéfem?“ se zeptejte „Jakým byl podle Vás pan M. šéfem?“.

 


 

  1.  

    Pokládejte vždy pouze jednu otázku. Tazatelé občas kladou několik otázek najednou. Narátor pak pravděpodobně zodpoví pouze první či poslední z nich. Takového způsobu dotazování si všimněte při poslechu nahrávky a můžete se mu při příštím nahrávání vyhnout.

 


 

  1.  

    Pokládejte krátké otázky. Všichni známe nevyléčitelné řečníky, kteří na konci přednášek kladou pětiminutové otázky. Narátor pravděpodobně nebude natolik nechápavý, aby potřeboval víc než větu či dvě k pochopení otázky.

 


 

  1.  

    Začněte nekontroverzními tématy. S citlivými otázkami, pokud nějaké máte, vyčkejte až na konec rozhovoru, když se s narátorem lépe seznámíte. Dobrý způsob jak začít je oblast narátorova dětství a rodinného pozadí.

 


 

  1.  

    Nenechte se znervóznit chvílemi ticha. Dejte svému narátorovi šanci, aby si promyslel, co chce dodat, předtím, než si pospíšíte s další otázkou. Uvolněte se, napište si pár poznámek. Jistým „podpisem“ tazatele-začátečníka je kladení otázek při každé kratší odmlce.

 


 

  1.  

    Neznepokojujte se, pokud Vaše otázky nejsou ideálně formulované, jak byste si přál/a kvůli osobám, které nahrávku budou poslouchat. Několik nemotorných otázek může narátorovi pomoci, aby se uvolnil, protože si uvědomí, že ani vy nejste dokonalý/á. Na druhou stranu, „mumlavé“ otázky není nutné cvičit – většina z nás je při nahrávání natolik nervózní, že je bude pokládat přirozeně.

 


 

  1.  

    Nepřerušujte vyprávěný příběh jen proto, že jste si vzpomněl/a na dobrou otázku nebo proto, že se narátor vzdálil od předpokládaného schématu. Pokud příběh někam vede, nechte narátora pokračovat a otázku si poznamenejte a položte ji později.

 


 

  1.  

    Pokud se narátor skutečně výrazně vzdálí od tématu a začne mluvit o nepodstatných věcech (nejčastějšími problémy jsou příběhy o rodinných příslušnících či o zdravotních problémech), pokuste se ho opět vrátit k původnímu tématu, a to co možná nejdříve. „Předtím, než budeme pokračovat, bych se chtěla dozvědět, jak se uzavření dolu podepsalo na rodinném rozpočtu. Pamatujete si na to?“

 


 

  1.  

    Pro narátora je často velmi těžké popisovat osoby. Snadným způsobem jak to překonat je požádat ho, aby popsal fyzický vzhled dané osoby. Pokračování bude pravděpodobně obnášet i popis jeho/její povahy.

 


 

  1.  

    Interwieving je jedna ze situací, kdy je negativní přístup účinnější než pozitivní. Ptejte se tedy na negativní aspekty situace. Např. když se ptáte na osobu, nezačínejte se zveličováním jeho/její osoby: „Vím, že pan starosta byl velmi velkorysý a moudrý člověk. Připadal Vám také takový?“. Jen velmi málo narátorů bude odporovat takovému tvrzení, i když zmíněného starostu sami nepovažují za příjemnou osobu. Pružnější odpověď získáte, pokud začnete negativně. „Slyšela jsem, že navzdory svému renomé, byl starosta poměrně dominantní osoba co se týče jednání se svými zaměstnanci“. Pokud Váš narátor starostu obdivoval, přispěchá s vhodným příběhem, jenž má ilustrovat, do jaké míry se mýlíte. Pokud s ním nevycházel, Vaše poznámka mu poskytla příležitost zaměřit se na některé starostovy horší charakterové vlastnosti.

 


 

  1.  

    U každého důležitého životního okamžiku se pokuste zjistit, kde se narátor nacházel nebo jaká byla jeho/její role v tomto okamžiku, abyste dokázali posoudit věrohodnost informací, tedy zda jde o svědectví z první ruky či o zkušenosti jiných lidí. „Kde jste byl při bombardování?“ „Nemluvil jste později s přeživšími lidmi?“ „Nelišily se jejich výpovědi od článků v novinách?“. Ale nepřehánějte to, aby narátor nenabyl dojmu, že mu nevěříte.

 


 

  1.  

    Nepouštějte se do debat ohledně výpovědi, která se Vám zdá být nepravdivá. Namísto toho se zaměřte na získání co největšího množství informací, které badatelům umožní vytvořit pravděpodobnější rekonstrukce. Je možné, že je narátor upřímný a říká přesně to, co viděl. Walter Lord tuto situaci vysvětlil na příkladu přeživších žen z Titanicu, s nimiž vedl rozhovory: „Každá žena, se kterou jsem mluvil, uprchla z tonoucí lodě v posledním záchranném člunu. Později jsem však studoval rozmístění těchto člunů a dozvěděl jsem se, že byly umístěny na opačných koncích lodě, takže každá z nich skutečně byla na posledním člunu – protože žádný jiný neviděla.“

 


 

  1.  

    Přesto se pokuste narátorovi s taktem naznačit, že existuje i jiná verze téhož příběhu. Začněte slovy „Slyšela jsem...“ nebo „Četla jsem...“. Ne kvůli tomu, abyste narátorův výklad zpochybňovali, ale spíše jako příležitost, která umožní uvedení dalších důkazů, jež zmíněnou verzi popřou, vysvětlí její vznik či zmírní již řečené. Toto vzájemné porovnávání opačných názorů se může ukázat jako velmi přínosné a jeho prostřednictvím můžeme získat důležité informace.

 


 

  1.  

    Snažte se omezit situace „off the record“, tj. chvíle, kdy narátor při vyprávění zajímavého příběhu poprosí o vypnutí diktafonu. Spíše požádejte o svolení nahrát celý příběh a narátorovi pak nabídněte možnost vymazání dotyčné pasáže, pokud na tom bude stále trvat. Později ji možná budete muset skutečně vymazat a narátor možná ani nebude ochoten za takových okolností příběh vyprávět. Pokud ovšem dovolíte situace „off the record“, narátor by je mohl využívat čím dál častěji, až se nakonec ocitnete zcela bez rozhovoru. Informace získané mimo nahrávání mají totiž hodnotu pouze tehdy, pokud je Vaším vědeckým zájmem sama zkoumaná osoba a „off the record“ představuje jediný způsob jak získat informace. Nemají však žádnou cenu, pokud je sbíráte za účelem jejich zpracování dalšími badateli.

 


 

  1.  

    Během interview nezapínejte ani nevypínejte diktafon. Je mnohem lepší obětovat trochu místa na nedůležitá témata než neustále svádět pozornost na nahrávací zařízení svou manipulací s ním. Stejně tak se nedoporučují mikrofony s možností zapnutí a vypnutí. Pokud jej máte, je lepší ho lepicí páskou zajistit na tlačítku „zapnuto“ než riskovat a zapomenout ho zapnout. Samozřejmě, diktafon je vhodné vypnout v případě nečekaného telefonátu či přerušení rozhovoru třetí osobou.

 


 

  1.  

    Ve většině případů je lepší nahrávat v nepřítomnosti dalších osob. Někdy je možné nahrát dvě či tři osoby najednou, určitě by však bylo lepší, kdyby každá z nich mluvila zvlášť.

 


 

  1.  

    Délka jednoho nahrávání by měla být rozumná. Hodina a půl je pravděpodobně maximum. Neměli byste zatěžovat narátora ani sebe. Někteří narátoři sami poprosí o ukončení, někdy to za ně učiní jejich rodinní příslušníci. V jiných případech to musíte učinit vy – není neprofesionální přiznat únavu, nedostatek času či místa na nahrávacím médiu.

 


 

  1.  

    Nezneužívejte interview, abyste se chlubili svými znalostmi, slovní zásobou, šarmem nebo dalšími schopnostmi. Dobrou vizitku si nedělají sami tazatelé, ale jejich rozhovory.